Čchen Tchaj-ťi čchüan - historie, principy, pokyny

Tchaj-ťi patří k vnitřním čínským bojovým stylům. Jeho síla spočívá v kombinaci plynulosti, měkkosti a uvolnění s výbušnými údery. Tím je propojena jangová a jinová energie. Cvičíme nejstarší formu Tchaj-ťi - Chen (v českém přepisu Čchen), pocházející ze 17. století. V Chen Tai Ji je oproti mladší a rozšířenější formě Jang zřetelnější bojový původ tohoto cvičení, což umožňuje pochopit účel každého jednotlivého pohybu lépe, nežli je tomu u cviků, u nichž žák nedohlíží jejich možnou aplikaci.

 Všestrannost cvičení Chen Tchaj-ťi spočívá v tom, že

• umožňuje účinné bojové aplikace

• přispívá k hluboké relaxaci

• prokazatelně pomáhá při řadě onemocnění (od kardiovaskulárních po ortopedické)

• učí zdravému životnímu stylu, harmonii s vlastním tělem a zvyšuje odolnost proti stresu

 

Historie Chen Tai Ji

Styl Chen Tai Ji Quan se vyvinul v 17. století v rodině Čchen ve vesnici Chenjiagou. Jeho vznik se připisuje především postavě Chen Wangtinga, který působil jako generál v armádě dynastie Ming, po jejímž pádu se plně věnoval rozvíjení Wushu a studiu taoismu.

Chen Wangting stvořil více sestav Tai Ji, mj. dlouhou formu se 108 pozicemi a 43 forem "Dělových pěstí" (Lao Jia Er Lu). Stejně tak je zakladatelem cvičení tui shou (tchuej-šou - tlačící se či lepivé ruce) a techniky lepivé kopí. Vnější forma většiny pozic se opírá o cvičení 32 forem zápasu generála Qi Jiguanga z 16. století. Ovšem Chen Wangting ji naplnil novým obsahem, který si odnesl ze svého studia taoistických praktik Daoyin a Tuna, které stojí také v základu mnoha cvičení čchi-kungu (Qi Gong). Tak vzniklo mnohostranné bojové umění spojující rozvoj čchi, správné dýchání a účinnou sebeobranu.

Pravděpodobně nejznámější učitel z rodiny Čchen je Chen Changxing (1771-1853), který spojil formy rozvržené Chen Wangtingem do dvou sestav, pro které se vžil název stará forma (Lao Jia). Navzdory tradici vzal Chen Changxing v roce 1820 do učení prvního žáka nepocházejícího přímo z rodiny Čchen. Byl jím Yang Luchan, pozdější zakladatel stylu Jang. Tento mladší styl se stal v Číně velmi populární a dal základ třem dalším rodinným stylům Tai Ji - Wu, Hao (Wu/Hao) a Sun. Původní učení rodiny Čchen se nadále udržovalo jako rodinná tradice a nebylo určeno pro veřejnost až do roku 1928.

V posledních několika desetiletích se v Číně stalo z Chen Tai Ji jedno z hlavních bojových umění. Stejně tak i v západních zemích roste jeho popularita, ať už jakožto bojového umění nebo zdravého životního stylu. Obojí je důsledkem otevření, k němuž došlo ve 20. století.

Na konci 20. let porušil Chen Fake (1887-1957) a jeho synovec rodinou tradici a začali učit veřejně v Pekingu. Vliv tohoto učitele byl enormní a pekingská škola vyučující tzv. novou formu (Xin Jia) se proslavila díky mnoha žákům.

V 80. letech nastalo druhé prolomení spojené se změnou čínské zahraniční politiky a s migrací čínských mistrů po světě. V této době byl také ustanoven titul "Buddhův bojovník" pro čtyři putující učitele. Tito zvláštně vycvičení mistři cestují po světě a šíří nejstarší formu Tai Ji v západních zemích. Čtyři Buddhovi bojovníci jsou Chen Xiao Wang (vnuk Chen Fakea), Chen Zhenglei, Wang Xian a Zhu Tiancai. Poslední z nich je osobním učitelem mého mistra Radka Koláře.

Pro styl Chen je typická jeho všestrannost, neboť představuje jak efektivní zdravotní cvičení, tak i vysoce rozvinuté bojové umění. Tato podvojnost se odráží ve základních technikách, ze kterých se skládá - na jedné straně měkké pomalé a uvolněné pohyby, na druhé straně rychlé explosivní výpady. Pravidelný trénink tak působí příznivě na zdraví a zároveň umožňuje efektivní sebeobranu. V nenápadných spirálovitých a kruhových pohybem tradičních sestav se skrývá mnoho bojových technik, které vysvitnou až pod vedením zkušeného učitele.


 

PRINCIPY TCHAJ-TI (nejužitečnější výpisky z knihy "Nic vám netajím")

 

UVOLNĚNÍ, MĚKKOST

Nejdůležitějším principem Tchaj-ťi-čchüan je uvolnění. Celé tělo musí být uvolněné a otevřené, aby jím mohlo čchi (vitální energie) bez překážek proudit. To je principem tchaj-ťi jako cvičení pro zdraví i jako systému sebeobrany.

Být uvolnění neznamená být ochablý, ale zahrnuje určitý druh energie či síly. Začátečník se především musí zbavit napětí a tvrdé síly. Na tomto základě pak začne studovat rozdíl mezi ochablostí, která je bez života, a uvolněností kočky, která je zároveň čilá a pozorná.

Po úvodním období „opouštění napětí“ se žák začne setkávat se silou, která provází „uvolnění“. Při cvičení tuej-šou (pozn. cvičení ve dvojici) by se měl začátečník koncentrovat na vyprázdnění od jakéhokoli odporu a tvrdé síly. Postupně se bude stávat „měkčím“ a uvolněnějším a začne cítit a uvědomovat si své čchi. Po nějakém čase pochopí, že být uvolněný neznamená být jako puding, ale spíše, jak říkal profesor, jako chomáč bavlny, který čím víc je stlačený, tím je pevnější. Dokonce ani vystřelená kulka bavlnou neprojde, protože ji pohltí síla její měkkosti.

 

POZVOLNOST, TRPĚLIVOST

Dalším důležitým termínem je postupnost, pozvolnost. Pochopení principů tchaj-ťi můžete dojít jedině tehdy, jestliže vytrváte v jejich praktikování. Nelze to nijak přiblížit nebo urychlit. Je třeba být trpělivý, protože vývoj a mistrovství nikomu nespadnou jen tak do klína.

Objevuje se paradox – nespěchej a usilovně pracuj. Ve formě a tuej-šou se musíme vzdát napětí a tvrdé síly a otevřít všechny cesty proudění čchi. Pozvolna, jen pozvolna.

Naše společnost příliš věří v rychlá a snadná řešení: bolí tě hlava – vezmi si aspirin, máš nějaké nepříjemné pocity – napij se, máš problémy v manželství – vyřeší je rozvod.  Taková rychlá řešení mají celou řadu vedlejších důsledků, ale nejhorší je, že se neptáme, co leží za bolestmi hlavy, citovými problémy nebo rozpadem manželství. Alkohol, drogy i jiné návyky nám jen pomáhají utíkat sami před sebou.

Profesor přirovnával kung-fu v tchaj-ťi ke stavění věže z papíru. Každý den položíme jeden list – výška se změní jen nepatrně, ale přidáváme-li jeden list den po dni, a to roky nebo i desetiletí, naroste věž do obrovských rozměrů.

Jednou ráno dal profesor hádanku: „Abychom mohli ocenit, co je na určité věci dobré, je nutné, abychom porozuměli, co na ní dobrého není. Takže – co není dobré na tchaj-ťi-čchüan?“ Všichni byli naprosto zmatení. Tchaj-ťi je odporně dokonalé – je skvělé pro zdraví, dokáže vyléčit nemoci, je zdrojem dlouhověkosti, je to výborný systém sebeobrany, uvolňuje od hlavy až k patě. Nikdo nedokázal odpovědět. „Na tchaj-ťi není dobré, že je tak těžké se mu naučit. Dosáhnout v něm dokonalosti,“ řekl profesor. (Wolfe 1999, s.57)

 

DUCH HOSTA, ZDVOŘILOST

Člověk s rozvinutým smyslem pro kche-čchi je dobře připravený pro cvičení Tchaj-ťi-šchüan. Znak „kche“ se překládá jako „host“ a „čchi“, které je podstatou a jádrem tchaj-ťi, jako – dech, vzduch, duch, síla, energie apod. Kche-čchi je tedy „duch hosta“ (nebo „zdvořilost“).

Všichni jsme hosté. Představa, že vlastníme a ovládáme tento svět, je rozšířenou, ale destruktivní iluzí „civilizovaného“ člověka. Co znamená být hostem na zemi? – Pociťovat vděčnost a těšit se z toho krásného domu. Být plný úcty ke všemu, čeho nejsme pány, ale ani sluhy. A také pocit jistoty, že naše přítomnost ve světě je vítána a že v něm máme své místo.

Rovněž v tuej-šou (cvičení ve dvojici) by měl být náš postoj „duchem hosta“. Neměli bychom se snažit bojovat, porazit nebo ovládat partnera. Profesor říkával, že jestliže je naším záměrem někoho vyhodit z pozice nebo nedovolit, aby z ní někdo vyhodil nás – pak to, co cvičíme, už není tchaj-ťi. Správně máme nechat partnera jít svou cestou. Vyprázdnit se, umožnit jeho síle nerušeně probíhat a jen velice jemně následovat její směr. Bez vlastních nároků, pozorně a ohleduplně. Jako host. (Wolfe 1999, s.32)

Pýcha a arogance má svůj původ v pocitech nejistoty a méněcennosti, kdy si člověk buduje jakýsi krunýř. Když však člověk dokáže odhodit brnění a naučí se přijímat své skutečné já, získá pro svůj růst, tvořivost a schopnost milovat mnohem více energie.

V tuej-šou by měl být člověk poddajný a vděčný svému partnerovi (vždy by měl po cvičení poděkovat). Uvědomit si a rozpouštět své bloky a napětí, a ne zvítězit v souboji: to je smyslem a podstatnou tuej-šou.

 

CVIČENÍ VE DVOJICI – TUEJ-ŠOU

Tuej-šou (angl. pushing hands) – tlačící či odstrkující ruce. Jde o cvičení ve dvojicích, založené na principu střídání jin a jang, pasivity a aktivity. Partneři stojí mírně nakročení proti sobě, přenášejí váhu z přední nohy na zadní a lehce se dotýkají rukama. Žák se učí vycítit pohyby partnera a zareagovat na jeho napětí a bloky některým z osmi základních typů pohybu, aby ho vychýlil z rovnováhy. (Wolfe 1999, s.22) Pozor, ale o skutečný boj jde ve formě, ne v tuej-šou.

FORMY

Přesně stanovený sled pohybů, které mají (kromě duchovních a zdravotních účinků) za cíl naučit se aplikovat umění tchaj-ťi v boji. Praktikování forem je tak vlastně boj s neviditelným protivníkem. Ke cvičení forem bez protivníka se v historii přistoupilo, neboť při kontaktním cvičení docházelo ke zbytečným zraněním. Tuej-šou nebezpečné není, neboť je založené na trénování senzitivity, není útočné. 

Vždy když cvičíš formu, mysli na tuej-šou. Když cvičíš tuej-šou, vzpomínej na formu.

ČCHI

V tchaj-ťi se učíme uvolnit, abychom otevřeli cesty proudění čchi (životní síla). „Čchi, které proudí vaším tělem, je totéž čchi, které pohybuje hvězdami po nebeské klenbě.“ Čchi souvisí s krevním oběhem, ale je rovněž energií myšlenek a ducha. Napětí a tvrdá, ztuhlá síla brání proudění čchi naším tělem. Lpíme na věcech, a tím vytváříme napětí a překážky duchu. (Wolfe 1999, s.35)

 

TŘI POKLADY (důležité části těla):

  1. HLAVA

Představte si, že jste z nebe zavěšeni na vlasci, připevněném ve středu vaší hlavy nebo že vaše hlava tlačí vzhůru proti stropu. Profesor tvrdil, že můžete cvičit třeba třicet let, ale pokud nebudete věnovat pozornost zavěšení hlavy, vaše snažení nebude k ničemu.

To je důležité kvůli páteři. Jestliže hlava směřuje vzhůru – je zavěšená z nebe – páteř je v dokonale vzpřímené pozici a mezi obratli nedochází k nežádoucím stlačením a blokům. V taoistické fyziologii se páteř nazývá „pilířem nebes“ a jsou s ní spojeny všechny nervy a vnitřní orgány.

Je-li páteř zcela vzpřímená, ale zároveň uvolněná, tedy ne tuhá a rovná podle pravítka, může čchi vstoupit páteří vzhůru až k samému vrcholku hlavy. Tento pohyb čchi je součástí nejvyšší transcendentální úrovně tchaj-ťi-čchüan, která se popisuje jako „osvícení“. (Wolfe 1999, s.62)

  2. CHODIDLA

Bublající pramen – bod umístěný ve středu chodila po polštářky na jeho přední části. Žák by si měl představovat, že jeho váha prochází právě tímto místem do země. Po době pravidelného cvičení začne žák pociťovat vnitřní energii, jak prýští ze země a proniká tímto bodem do jeho těla. Porozumění vede k jednotě se zemí. „Pokud není chodidlo v dobrém kontaktu se zemí, nemohou se vytvářet kořeny“ „Jak se bude kung-fu prohlubovat, budou i kořeny pronikat hlouběji, až budou dlouhé i několik stop.“

Kořeny umožňují cvičícímu podvolit se protivníkově síle a nechat jí projít, aniž by ho ohrozila. Podobně jako se chová palma uprostřed zuřícího hurikánu: kmen je pružný a ohebný, zatímco kořeny jsou pevně vrostlé do země, takže se vítr nemá o co opřít nebo čeho zachytit a nemůže ji strhnout s sebou.

Stání v pozicích. Snažíme se, aby střed chodidel, bez jakékoli vnější pomoci či usilování, přilnout k zemi. Cvičení zakořeňování je výchozím bodem pro dosažení úplného kung-fu „sjednocení se zemí“.  (Wolfe 1999, s.39)

  3. STŘED

Tan-tien – pole elixíru. Tento bod se nachází přibližně 2cm pod pupíkem uvnitř těla, asi v 3/7 vzdálenosti od povrchu břicha k zádům. Zde se rodí a shromažďuje čchi a odtud se rozlévá do ostatních částí těla a do kostí: tělo se naplní „duchem“ čchi a stane se odolnějším vůči úderům a mnoha nemocem. Aby žák rozvíjel tento poklad, musí přimět čchi a mysl srdce, aby se vzájemně udržovaly v tan-tienu. Čchci se překládá jako dech, vzduch, krev, energie. Mysl srdce je to, co jsme zvyklí nazývat levou hemisférou (intuitivní mysl).

 

JEDNOTLIVÉ POKYNY

Dech – s nádechem do břicha, oblast tan-tien. Dech určuje rychlost pohybu, vede jej.

Vodící noha – vždy si jednu vybrat, dokud toho nejsme schopni, aspoň si to představovat. Zakořenit.

Kolena – vždy směřují ven, při otáčení pánví se pohybují pouze dopředu či dozadu, nepropadají. Směřují zpravidla stejným směrem jako špičky nohou. Koleno nepřesahuje přes špičku.

Páteř – vyrovnaná, kostrč směřuje dolů, hlava vzhůru (jako by byla zavěšena za temeno) – celý trup s hlavou tvoří jeden blok. Otáčíme se v oblasti pánve, třísla otevíráme, zavíráme.

Ruce – uvolněné, jejich pohyb dán pohybem nohou a pánve. Oblast jejich pohybu vymezena postavením nohou (nikdy nepřesahují vně) a středem. Pohyb vychází zezdola, od nohou, postupuje dále od ramen až ke špičkám prstů.  Nepoužívat sílu svalů rukou. Ruce jsou natažené, ale nikoliv propnuté - tvoří část kruhu. Důležitý je neustálý rotační pohyb i kolem osy ruky (tzv. vnitřní rotace) - neustále navíjí, jinak energie nebude dobře probíhat.

Střídání jin a jang – napětí střídá uvolnění (metafora luku), ruce i nohy střídají pozice otevření a zavření, kombinace vnitřní a vnější rotace. Různá rychlost – výdech může být rychlejší, fáze úderu.

  

Zdroje:

Lowenthal, Wolfe 1999. Nic vám netajím. Profesor Čeng Man-Čching a jeho Tchaj-ťi Čchüan. Praha: Argo.

http://www.taiji.cz/

http://www.kungfucentrum.eu

http://www.tai-chi.cz


 

nahoru  -  zpět na úvod

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

NAVRCHOLU.cz

webzdarma.cz